Články

Odpověď:

Vážený pane inženýre,

otázka, na níž jste ve svém dopisu upozornil, patří v současnosti k nejpalčivějším na našem filatelistickém trhu. Důvod je přitom jasný - jsou jím peníze. Neupotřebené známky se svěžím lepem stojí výrazně - někdy dokonce mnohonásobně - víc, než stejné známky s lepem se stopou po nálepce.

Tak tomu ovšem nebylo vždycky. Podíváme-li se do minulosti, tak zhruba do konce třicátých let minulého století nehrál lep známek (přesně řečeno jeho neporušenost) v očích sběratelů zdaleka tak velkou roli, jako je tomu nyní.
Naprostá většina jich své neupotřebené známky vlepovala do předtištěných filatelistických alb, přičemž rozdíl byl hlavně v tom, jak kvalitní (a tedy jak drahé) filatelistické nálepky k tomu kdo používal.

I to byl ale nesporný pokrok proti situaci zhruba do konce 19. století, kdy místo lepenek byl nezřídka používán klih či kašička z mouky a známky tak byly přilepeny tak pevně, že se při následném odlepování (například za účelem výměny) většinou beznadějně poškodily. Tady mají původ mnohé jinak hezké klasické známky, které při pohledu proti světlu mají výrazně ztenčený papír (jsou stržené), nebo je tato vada dodatečně opravena (např. zakřídováním, což je však snadno rozpoznatelné při ponoření takové známky do lékárenského benzinu, v němž reparované místo na černé podložce ztmavne).

Změnu ve způsobu ukládání známek můžeme pozorovat na přelomu třicátých a čtyřicátých let, kdy se více rozmáhají páskové zásobníky, do nichž se známky zasouvají, pošetky, v nichž se známky vlepují do alb, a hlavně nové "patentní" nálepky, které na lepu neměly po odstranění zanechat žádnou stopu (měl zůstat svěží). Tento převratný vynález, původem z Německa, si rychle získal oblibu, která však trvala jen do doby, než se zjistilo, že na povrchu lepu sice skutečně žádnou stopu nezanechává, ale zato papír známek zanedlouho beznadějně promastí. Památkou na patentní nálepky jsou nám tedy známky i celé série s výrazným prosvítajícím nahnědlým čtvercem, hyzdícím obrázek na jejich přední straně, s nimiž se můžeme dodnes běžně setkat ve starších sbírkách. Jistě nemusíme dodávat, že jde o známky z filatelistického hlediska prakticky znehodnocené.

Ovšem rozmach používání páskových zásobníků a hlavně pošetek, umožňujících uchování svěžích známek i při jejich vlepení do alba (všimli jste si, v jak velké oblibě mají filatelisté vlepování známek do předtištěných políček?

Nepřipomíná vám to celosvětově oblíbené skládání puzzle?) vedl ke vniku nové kvalitativní kategorie: dosavadní dělení na známky upotřebené a neupotřebené se mění - neupotřebené se rozdělují na svěží (s původním, zcela nepoškozených lepem) a na známky s nálepkou nebo stopou po nálepce. Hranici tohoto rozdělení můžeme stanovit někam do roku 1940, ovšem to neznamená, že by se všichni sběratelé okamžitě podle toho zařídili. Naopak! I nadále bylo nemálo těch, kdo s argumentem "nesbíráme lep, ale známky" své neupotřebené přírůstky tvrdošíjně vlepovali do políček alb, ke smutku a zlosti svých následovníků a dědiců, kteří je za to později někdy doslova proklínali.

V tomto postupu je bohužel podporovaly i některé filatelistické autority a literatura - u nás například katalogy Pofis ještě v sedmdesátých letech 20. století tvrdily, že cena neupotřebených známek se stopou po nálepce je stejná, jako cena známek bez nálepky, nebo nanejvýš o 10 % nižší. Na našem, od západních informací odloučeném trhu, to dlouho odpovídalo skutečnosti, což - jak si hned ukážeme - později přineslo mnoho škod a zklamání.

Vývoj v Západní Evropě - tehdejším centru světového filatelistického dění - se totiž již dávno ubíral jiným směrem. Po velkém boomu filatelie koncem 30. let, kdy v souvislosti s velkými filatelistickými výstavami na čas sbírání známek, a hlavně spekulaci na vzestup jejich cen, propadly statisíce, a spíše miliony lidí, došlo v poválečném období k jisté stagnaci, kterou bylo třeba překonat. Obchodníci a velcí sběratelé měli značné zásoby neupotřebených známek, často v celých arších, a tedy samozřejmě svěžích, a hledali, jak je uvést na trh. Stejné známky však měla i většina sběratelů a ti samozřejmě nejevili zájem koupit si je znovu. Rozdíl byl ovšem v tom, že sběratelé měli tyto známky nezřídka přilepené v albech, a tedy se stopou po nálepce na jejich zadní straně. Vytvořením nové kvalitativní kategorie - bez nálepky - a její masivní propagací vznikl důvod, proč by měli filatelisté sáhnout do kapsy znovu a takové známky a aršíky si koupit. Tuto snahu postupně začali podporovat i vydavatelé katalogů, kteří měli rovněž své želízko v ohni - nově zařazené ceny za svěží známky samozřejmě přiměly mnoho sběratelů, aby si takové katalogy koupili, v čemž je samozřejmě podporovali i filatelističtí obchodníci, prodejci těchto známek a současně i hlavní distributoři katalogů.

Zhruba počátkem osmdesátých let už i u nás bylo všem jasné, že neupotřebené známky se vyskytují ve třech sběratelsky přijatelných jakostních kategoriích: svěží, se stopou po nálepce a u klasických známek i bez lepu.

Jakou kategorii však můžeme u neupotřebených známek považovat za standardní?
Měřítkem by nám podle našeho názoru měla být doba vydání známky.

U emisí klasických (tedy obecně cca do roku 1870) je standardní stav bez lepu, známky s lepem se stopou po nálepce jsou nadstandardní, známky svěží pak značně nadstandardní.

U emisí do konce 30. let 20. století je standardní stav se stopou po nálepce, známky svěží jsou nadstandardní, známky bez lepu považujeme za poškozené.

U emisí novějších, zejména poválečných, je standardní stav se svěžím lepem, známky se stopu po nálepce jsou špatně prodejné a známky bez lepu považujeme za těžce poškozené.

Uvedené klasifikaci odpovídají i ceny za jednotlivé kategorie - standardní jakost odpovídá standardní ceně, jakost nadstandardní zasluhuje příplatek, podstandardní slevu. Obecně se uvádí, že svěží meziválečné známky stojí zhruba dvakrát tolik co známky s nálepkou (tedy poměr 1 : 2) - to je však velmi zjednodušující a zavádějící tvrzení. Například u německých známek je tento poměr v některých případech i astronomických 1 : 20 (výplatní série Osobnosti) a více, zatímco například u některých velmi drahých položek naší první republiky jde o poměr pouhých 1 : 1,25 (obě žilkované hodnoty emise PČ 1919; takto malý rozdíl v ceně je však spíše výjimkou).

Horší je, že všeobecná snaha o sbírání výhradně svěžích známek - ostře kontrastující s historicky nedávným blahovolným vlepováním známek do alb - vede k tomu, že ani "sleva" na známky s nálepkou v řadě případů nevede k jejich prodeji: nikdo je prostě nechce. A v takové situaci se samozřejmě nelze divit, když se iniciativy chopí podvodníci. Je jich bohužel hodně a stále přibývají, a co je horší, jsou mezi nimi i zdánlivě seriózní lidé, do kterých byste to v životě neřekli. Obvykle to začne tak, že narazí na krásnou známku, která má tak nepatrnou nálepku, že by bylo hříchem nepokusit se ji seškrábnout či jinak odstranit, aby mohla být prodána jako svěží - a končí tak, že vezmou zrezavělou chudinku bez lepu, vybělí ji v chlorovém roztoku, vymáchají v čaji, aby ztmavla, opatří ji kompletním novým lepem a opět nabízejí jako svěží. Právě jsme byli svědky zrodu padělatele, který se ovšem nejspíš cítí jako restaurátor zachraňující kulturní hodnoty.

Samostatnou kapitolou jsou v tomto nemravném obchodu někteří filatelističtí znalci, kteří i na takovouto zjevně padělanou známku otisknou svou značku jako na pravou a nepoškozenou, obvykle s výmluvou, že jakosti se přece nevěnují, a konec konců, falešný nebo opravený přece stejně nejde poznat. To ovšem není v žádném případě pravda a každému soudnému člověku to musí být jasné na první pohled. Kdyby to totiž skutečně nebylo možné poznat, nemohly by skutečně svěží známky v katalozích a aukcích dosahovat výrazně vyšších cen, než známky s nálepkou - ty by totiž byly všechny už dávno reparované.

Ono to rozhodně poznat jde (např. v UV záření, silným zvětšením, prosvěcováním konců zoubků, skenováním a zobrazováním v grafických programech apod.) a je přímo povinností každého svědomitého znalce, aby to při ověřování pravosti a jakosti učinil a vyjádřil polohou otisku své značky (u známky poškozené či reparované se umisťuje výš) či slovně v atestu nebo certifikátu. Jestliže totiž svěží známka stojí například třikrát tolik, co známka s nálepkou, pak kvalita lepu tvoří dvě třetiny její ceny a ve svém důsledku je tedy její správné rozpoznání z hlediska vynaložených peněz dokonce dvakrát důležitější, než vlastní pravost přetisku! Praktický příklad: Při nákupu známky s nálepkou v katalogové ceně 100 Kč, utrpíme v případě padělku přetisku škodu 100 Kč (považujeme ji za bezcennou); při nákupu stejné, ale pravé "svěží" známky v katalogové ceně 300 Kč, v případě reparované nálepky utrpíme škodu dvojnásobnou (200 Kč), protože cena známky s nálepkou je pouhá stokoruna. A to nemluvíme o známkám s kompletně falešným lepem, kde je tento rozdíl ještě mnohem větší.

V německých filatelistických časopisech můžeme často najít inzeráty nabízející kompletní reparování známek, od jejich čištění, přes dolepování chybějících zoubků po opravu či nové nanesení lepu. Obvykle jsou uvedeny honosným titulem Reparaturklinik a jejich ceny jsou překvapivě nízké - třeba už od 1 či 2 Eur za kus. V každém případě však jde o reparaci nebo dokonce padělání, a pokud takový zásah není na známce vyznačen, v případě jejího prodeje jako nepoškozené navíc i o podvodné jednání.

Naši staří znalci (Gilbert, Mrňák, Rieger a další) vždy známky zkoumali komplexně, tedy nejen pravost, ale i jejich kvalitu, a výsledku přizpůsobovali svá znalecká vyjádření. Stejně se chovají i znalci němečtí (mají označení BPP za jménem ve své značce) a rovněž někteří naši současní znalci (zejména členové Komise znalců SČF, kteří to mají přímo uloženo jejím Statutem).

A nyní konečně k vaší otázce. Pouhým pohledem do některých tuzemských aukčních katalogů soudný člověk pochopí, že tady něco nehraje: odshora dolů jsou jejich stránky zaplněny samými svěžími známkami z počátku první republiky, známka se stopou po nálepce je tady doslova výjimkou. To ale samozřejmě není možné, protože tolik skutečně svěžích známek prostě neexistuje - nedochovaly se, v době jejich vzniku jich byla naprostá většina vlepena do alb a jsou tedy ve skutečnosti v kvalitě po nálepce. Seriózní obchodníci (například aukce Profil, ale i další) je jako s nálepkou také prodávají, ovšem neseriózní překupníci (a bohužel i někteří obchodníci, aukcionáři a dokonce znalci) je jako takové rádi za nižší cenu kupují, reparují a zanedlouho nabízejí za dvoj- a vícenásobek jako "svěží". Mnoho důvěřivých či lehkomyslných sběratelů tak za drahé peníze zaplňuje svá alba a zásobníky "svěžími" známkami (ve skutečnosti však exempláři reparovanými), které jim jednou - až je budou zase chtít prodat - přinesou jenom ztráty a zklamání. Skutečně svěží známka totiž musí mít nepochybně pravý a zcela původní lep, poznámka drobná vada lepu by měla být používána především v případě malé výrobní vynechávky či nepatrného poškození lepu, o němž lze předpokládat, že vznikl v průběhu výroby a expedice. Známky i s malou stopou po nálepce by jako takové měly být označeny ve svém popisu, přičemž je jasné, že exemplář s malou kultivovanou nálepkou je jistě hodnotnější než stejná známka s nálepkou těžší (větší), a tak je zase hodnotnější než známka s nálepkou odstraněnou (tady už jde o určitý stupeň padělání). Známky s částečně či zcela reparovaným lepem pak je třeba bez milosti považovat za známky bez lepu a jako takové i oceňovat (mají cenu cca 20 - 30 % z ceny známek s nálepkou).

Na závěr je třeba přiznat, že všechno shora uvedené se lehko řekne, ale méně zkušenému sběrateli hůře provádí. I proto je dobré mít na paměti několik osvědčených rad:

1. Nekupovat známky od neznámých lidí, i když jejich nabídky budou sebelákavější. Při nákupu si vždycky sjednat možnost reklamace v případě zjištění padělku (včetně lepu) a učinit o tom zápis, například přímo na papír s fotokopií předmětných známek.

2. U dražších neupotřebených známek požadovat atest důvěryhodného znalce obsahující vyjádření o jakosti jejich lepu. V případě, že jde o známku levnější, se před nákupem poradit se zkušenějším nezaujatým kolegou-filatelistou, nebo znalce požádat alespoň o prohlídku a ústní vyjádření.

3. I kdyby s popsaným postupem vznikly nějaké náklady (například za cestovné nebo znalečné), zcela jistě to bude mnohem méně, než kolik by činila škoda v případě nákupu padělku.

4. A poslední, nejdůležitější pravidlo - v případě pochybností je lépe neudělat nic (tedy známku nekoupit), než udělat chybu (a utrpět tak škodu).

Při rozpoznávání pravosti lepu neupotřebených známek vám přejeme dobré oko a šťastnou ruku a ubezpečujeme vás, že při troše cviku (nejlépe na levných hodnotách téže emise) a za použití běžných pomůcek (UV lampa, 10x zvětšující lupa) si brzo budete v řadě případů vědět rady sám. Podrobnější návod, jak na to, otiskl už několikrát časopis Filatelie, například z pera znalce dr. Františka Beneše, předsedy Komise znalců Svazu českých filatelistů.